Velká cena Monaka

Milý Zápisníčku,

o své nové lásce v podobě motosportu a speciální formule 1, jsem Ti už zmínila. Rozhodla jsem se však, že Ti popíšu i své zážitky z další Velké ceny, kterou se mi letos podařilo navštívit. Celkově to byly tři a tato byla vlastně první v pořadí, ale při popisování svých zážitků jsem se rozhodla to vzít tak trochu křížem krážem.

Psal se rok 1929, kdy se jistý Antony Noghés rozhodl v ulicích malého městského státu uspořádat první automobilové závody. O pár let později se již Monaco Grand Prix stalo pevnou součástí formulového kalendáře a neopouští jej ani v dnešní době.

Velká cena Monaka patří mezi ty nejprestižnější okruhy, které v sezóně najdete. Trať se táhne napříč ulicemi malého městského státu, který je znám především tím, že se v něm neplatí žádné daně. Co však tato trať znamená pro závodníky? Každý, komu se na ní podaří vyhrát, se stane legendou.

Jelikož trať kopíruje hlavní cestu napříč městem, řadí se mezi nejtechničtější tratě. Se spoustou zatáček, tunelem a stoupáním do kopce kolem slavného kasina Monte Carlo, nabízí jen málo možností na předjíždění, pokud vůbec nějaké. Pole position je proto klíčová. Komu se v kvalifikaci podaří skončit na prvním místě, má v podstatě vyhráno.

Trať má 78 kol, je tedy jednou z nejdelších, ale klidně bychom mohli říci, že i nejnudnějších. Díky úzké cestě je možnost na krásný předjížděcí manévr téměř nulová. Jezdci se většinou vlečou ve vláčku jeden za druhým. Oživení nabízí výhledy na Středozemní moře a luxusní jachty, případně přejezd tunelem, který je jedinečným prvkem. Kvůli přechodu z přirozeného do umělého světla vyžaduje tento úsek tratě vysokou koncentraci a rychlou adaptaci.

Právě kvůli tomu, jak je samotné město postaveno, není zde mnoho možností pro změny. Jezdí se po běžných cestách a právě díky výše zmíněným částem trati, je tato jedna z nejpomalejších. Průměrná rychlost je jen něco kolem 160 km/h.

Díky své pestré historii, ale i pozlátku, který k Monaku jednoznačně patří, si Monako Grand Prix získalo pevné místo v každoročním kalendáři Formule 1. Pro mnohé fanoušky je to ovšem nudná trať a mnohem raději by ji vyměnili například za takový Hokenheim či Sepang. Třeba si však uvědomit, že, podobně jako Ferrari, i Monako ke královně motosportu patří. Je to jako pěna na kapučíně, bez toho by to zkrátka nebylo ono.

Každý, komu se v tomto závodě podaří vyhrát, se zapíše mezi formulové velikány, nehledě na to, jaké byly nebo budou jeho sezóny. Pokud u vašeho jména svítí vítězství na této velké ceně, znamená to, že jste ve stejné skupině jako Michael Schummacher či Ayrton Senna a to je společnost, která se rozhodně neodmítá. Právě druhý jmenovaný je rekordérem trati. Brazilský hrdina v Monaku dokázal vyhrát až neuvěřitelných šestkrát a to mezi lety 1987 a 1993. Nikomu jinému před ním a ani po něm se to nepodařilo. Přiblížit se mu dokázal jen Michael Schummacher, který na této trati dominoval celkem pětkrát.

Dostat se na tento závod jako divák je téměř nemožné. Jízdenky se prodávají za cenu ojetého BMW. Dokonce existuje možnost sledovat závody z některé z luxusních jachet, které během závodu kotví v přístavu. Jediné General Admision, které Monako nabízí, je na kopci nad zmiňovaným přístavem. Jeden by si řekl, že odtud musí být skvělý výhled. Ne, není. Kopec pokrývá množství stromů, které pochopitelně kvůli jednomu víkendu v roce nikdo nebude kácet. I zde tedy platí, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nejlepší místa se obsadí rychle a ostatním zbývá jen doufat, že uvidí alespoň něco.

Nejlepší výhled na trať je z hradeb knížecího paláce. Odtud máte nejen trať i město jako na dlani. Dostane se sem každý, lístky nejsou potřeba. Ze závodu však člověk moc neuvidí. Tradičně jsme si lístky koupili přes FoutbalTour a měli jsme štěstí. V ceně jsme kromě cesty autobusem měli i ubytování v nedalekém Nice, ze kterého se do Monaka dostanete do 30 minut jízdy vlakem.

Nice je krásné přímořské město, mnohými považováno za klenot francouzské riviéry. Určitě ho doporučuji navštívit a projít se jeho historickými uličkami. Nachází se zde navíc i letiště, které je zároveň považováno za mezinárodní letiště pro Monako.

Co se samotného závodu týče, byl pro mě trochu zklamáním. Svítilo slunce, oblaka se držela někde daleko nad mořem, případně za kopci, které Monako chrání a také díky nim město nabízí až 300 slunečných dní v roce. Právě kvůli suchým podmínkám a prakticky nulovým možnostem na předjíždění, se závod trochu vlekl. Jediným vzrušením byla nehoda Sergia Pereze hned v prvním kole. Od tohoto momentu však s každým dalším kolem bylo jasné, kdo vyhraje.

Pokud by Charles předním křídlem svého Ferrari dotkl jedné z bariér, jeho sen by se zhroutil jako domeček z karet. Nic takového se však nestalo a to i přesto, že poslední kolo odkroutil se slzami v očích, které mu zabraňovaly dobře vidět na trať. Nebylo to třeba, zná ji přece jako své vlastní boty, jezdí se po ní i mimo závodní víkend.

Jen co jeho monopost prošel cílovou čarou, městem propukly nadšené ovace. Prestižní závod, který se společně s 24 Le Mans a Indianapolis 500 řadí do skupiny Triple Crown, vyhrál domácí jezdec. A nejen tak ledajaký. Charlec Leclerc je považován za miláčka Monaka.

Sportovec s těžkým osudem, který svému vlastnímu otci před smrtí lhal, že podepsal smlouvu s Ferrari. Sen, který společně s otcem snili, se nakonec stal skutečností, ale v Monaku se mu vyhrát nepodařilo. Jako by mu triumf na domácí půdě nebyl souzen. Všechno se však změnilo 26. května 2024, krátce po páté hodině odpoledne.

První vítězství sezóny 2024 se rodilo zdánlivě lehce, ale vůbec tomu tak nebylo. Udržet se na technicky nejnáročnější trati vyžaduje ne sto, ale rovnou dvě stě procentní soustředění. Charles se nenechal ničím rozhodit a na konci závodního dne to byl právě on, kdo nad hlavu zvedal krásnou trofej. Odevzdal mu ji sám Albert II. Monacký kníže a Charlesovi pogratuloval otcovským způsobem. Domácí tribuny jásaly.

Ani jedno oko nezůstalo suché, když mladý jezdec pozvedl zrak k nebesům a dlouho odpírané vítězství věnoval jedinému člověku, který ho s ním nemohl oslavit. Charlesova rodina pro to, aby mohl jezdit, obětovala mnoho, jeho otec se však synova velkého dne nedožil.

Nepochybně to byl pro rodinu Leclerkových velký den, pro fanoušky však stejně. Byl to právě Charles, kterému jsem ve svých začátcích fandila a nepřestávám mu fandit ani teď, i když se mé modlitby během závodu soustřeďují více na papájové monoposty. Zažít však atmosféru monacké Velké ceny a ještě v době, kdy na ní vyhraje domácí miláček, bylo něco neskutečného. Rozhodně je to zážitek, na který se nezapomíná.

Organizačně tuto akci hodnotím velmi dobře, i když mají Monačané velmi blízko k Italům, co se fungování Velkých cen týká, příklad si z nich rozhodně nebrali. Dostat se odtud bylo jednoduché, netvořily se žádné kolony.

Jídlo a nápoje se pohybují v podobné cenové relaci jako na jiných okruzích. Pro někoho může být pivo za 10 € drahé, pro někoho to je ještě přijatelná cena. Na co je však třeba si dávat pozor, je internet. Před tím, než tam pojedete, je dobré si ověřit, zda váš operátor pokrývá i tuto oblast. Pokud ne, může vás to vyjít pořádně draze. Ve městě však funguje veřejná wifi, je však třeba počítat s tím, že při podobné akci, kdy ulice praskají ve švech, nemusí fungovat ani ta.

Pravděpodobně už Velkou cenu Monaka nikdy nenavštívím, jednou mi bohatě stačilo, ale určitě je to zážitek, který doporučuji. Pokud má člověk možnost, neměl by váhat. Na stará kolena se na podobná vítězství, která jste viděli na vlastní oči, bude nádherně vzpomínat.